A další kapitola :-)
Chtěla bych ji věnovat vám všem. :-)
Protože bez vaší pomoci bych nedokázala vrátit povídku do původního ztavu. :-)
Díky Flave :-))
31. kapitola Zatajování
Uvědomil si, že vůbec neví, co je s Lexem.
Dočista v tom zmatku na něj zapomněl.
Ale je to přeci děSmaragdový.
Harry si, přeci jen, ale nebyl jistý.
Chvíli se vzpamatovával z toho, jak se mu točila hlava a pak opatrně v hrůze, co uvidí otevřel oči.
Povedlo se, prolétlo mu hlavou.
Byl tam, kde chtěl.
Dvě osoby, které se právě o něčem horlivě bavili, vyskočili a vrhli se k Harrymu.
"Harry, jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě Brumbál.
"Jde to." odpověděl, ale jeho pohled směřoval na druhou osobu s černými vlasy a s modrýma očima.
Lexter si ho zkoumavě prohlížel a po té mu věnoval uklidňující pohled.
Dosud ležící Harry si uvědomil, že nejspíš na něj není pěkný pohled.
Vstal tedy a snažil se chovat co nejlépe.
Potom pohlédl na Brumbála, který začal mluvit.
"Mohl by jsi nám tady s profesorem povyprávět, co se stalo?" ukázal na Lextera.
Harry otevřel pusu a podíval se nevěřícně na Lexe.
Po chvíli se Harry vzpamatoval a přikývl na Brumbálovu otázku.
Všichni se posadili do křesel, které Brumbál vyčaroval a Brumbálův a Lexův pohled se stočily na Harryho.
Ten si chvíli skládal myšlenky a pak začal vyprávět.
"No."
V té chvíli se mu zamotala hlava a on jen před očima uviděl tmu a stratil vědomí.
Probudil se až na ošetřovně.
Nikdo tam nebyl kromě Lextera, který stál vedle a trpělivě čekal až se Harry zorientuje.
Harry chvíli přemítal, co se stalo a pak utkvěl očima na Lexovi.
"Byl jsi vysílený." podal Lex vysvětlení, kterému Harry i věřil, protože se cítil o dost víc než v ředitelně.
Harrymu proletělo hlavou, jak dlouho tu už je.
Snad nezameškal moc učení.
Ne, že by se na učení těšil, ale dokázal si představit, co by mu řekla Hermiona.
"Byl jsi mimo jen pár minut a o učení nemusíš mít strach. Je sobota."
Harry byl překvapený, ale hned mu to docvaklo.
Telepatie.
Lex přikývl.
"Harry, a teď k tomu, co jsem ti chtěl říct než se budeš muset zodpovídat Brumbálovi."
Přitakal, že poslouchá a byl zvědavý, co to bude.
"Nesmíš Brumbálovi prozradit, že jsme dědicové."
Harry čekal cokoliv, ale tohle ho překvapilo.
"On přece... to všechno ví." řekl Harry, protože si vzpomněl, jak
mu Brumbál říkal, že Arcan je v pořádku a že se s ním co nejdřív spojí.
"Tihle fénixové dokáží změnit barvu, takže vypadají, jako ostatní. Musíš si něco vymyslet."
Harry sice nechápal, ale přikývl.
"Později ti to vysvětlím, ale teď není čas. A ještě jedna věc. Když budeš měnit tu část, ve které by jsi se chtěl zmínit o fénixech, tak mysli na to, jak si přeješ, že to je pravda. Budu ti pomáhat."
Harry znova bez slova přikývl.
Doufal, že na to Brumbál nepříjde.
"Takže jsem pochopil dobře, když jsem vycítil, že Voldemort ještě o tobě neví?" změnil téma Lex.
"Ano a taky chtěl vědět několik dalších věcí." promluvil Harry.
"Jsi statečný, když jsi i za cenu svého života neprozradil nic o řádu."
Harry se už nestihl zeptat odkud to ví, protože do dveří vstoupil Brumbál.
"Harry, už jsi v pořádku?"
Brumbál přešel až k němu.
"Ano, pane profesore," odpověděl Hary a připravoval se na to co příjde."nebudu tě dlouho zdržovat, Harry, ale potřebuju vědět, co se dělo."
Harry tedy začal znova.
"Když jsme se dostali do Londýna, stavili jsme se ještě do Děravého kotle, protože jsme měli ještě čas. profesor Lexter"
Usmál se na Lexe
"no prostě si na chvíli odskočil a pak se vrátil. Pak jsme odešli a namířili jsme si to na nádraží. Zdálo se mi že jdeme jiným směrem, ale moc jsem si to neuvědomoval."
Harry se na chvíli odmlčel.
"Pak se tam najednou objevili smrtijedi a pak mě odnesli pryč. Ještě než se semnou Voldemort přemístil, všiml jsem si, že ten, co se vydával za profesora Lextera se začal měnit do své podoby. Byl to Lucius Malfoy."
Snažil se celou dobu usilovně myslet na to, že je to pravda.
Brumbál ještě chvíli čekal a když už usoudil, že nebude žádné pokračování, tak se zeptal:
"Nevíš, proč tě unesl?"
Pravda, pravda, pravda.
"Víte přece, že on k tomu nepotřebuje žádou záminku." řekl Harry a uvědomoval si, že je to i pravda.
Proč by přece Voldemort musel mít nějaký důvod?
Nikdy žádný mít nemusel.
"Dobře, Harry" řekl Brumbál, když viděl, že s něj víc nedostane.
"Teď tě tu nechám odpočívat. Madam Pomfreyová říkala, že tak za půl hodiny můžeš jít do své koleje."
Brumbál se rozloučil a odešel.
Když se za ním zavřely dveře Harry se nedočkavě obrátil na Lextera.
"Vypadá to, že tomu uvěřil," odpověděl na Harryho nevyslovenou otázku.
Na chvíli se zamyslel a pak pokračoval.
"Zdá se, že Voldemort jde po tobě čímdál víc proto se musíme conejdřív pustit do cvičení. A to nejlépe ještě dnes. Nebude to snadné, ale zvládneme to." Usmál se Lexter.
Harry si tak jistě nepřipadal.
"Příjď dnes po obědě do komnaty nejvyšší potřeby. Tam nás nikdo nebude rušit."
Lex se chystal k odchodu, ale ještě před tím než otevřel dveře řekl:
"A Harry? Zatím o tom nikomu neříkej: Mohlo by se to k němu dostat."
S těmito slovy vyšel a zavřel za sebou nemocniční dveře.
Harry chvíli ještě nehnutě ležel a přemítal.
Pak mu myšlenky sklouzly nějak k prokletí profesorů Obrany proti čené magie.
Snad se nic nestane.
Asi po půl hodině se zvedl a už v pořádku se vydal do věže.
fanda |
Super, mám první koment!! Jinak skvělá kapča!!!