Soutěžní povídka - Kdo hledá, najde

22. června 2008 v 13:39 | Flave |  Kniha přání a stížností
Tak přece ještě něco si odemě přečtete :-))
Zároveň se s vámi loučím a přeji vám ať si užijete prázdniny a různé dovolené, co nejlépe a že se tu zase v září sejdeme.
Flave :-))
p.s. tuhle povídku i s posledním chybějícím komentářem najdete taky na
***
Už jsem tu zase.
Seděl jsem na posteli ve svém pokoji a snažil jsem se nevnímat křik z vedlejší místnosti.
Vždycky, když se hádají, vlezu si sem a snažím si vzpomenout na nějaké chvíle, kdy jsem byl s rodiči šťastný.
Už to bude asi dlouho, protože jsem si nemohl na nic vzpomenout.
Už od mala jsem byl ten nejhorší v rodině a to jen proto, protože jsem byl jiný než oni.
Dokonce i můj mladší bratr se už zajímal o černou magii.
Jen já ne.
Měl jsem před ní respekt a dá se říct, že jsem se jí bál.
Ale i přes mou nechuť se naši snažili mě přesvědčit o opaku, což se jim nedařilo a k vůli čemu se pořád hádali.
Ve společnosti byli, ale jiní.
Vždy vznešení a své dva syny vychvalovali, co mohli.
Možná, že mě tím chtěli vydírat, ale já se nedám.
Jsem dost starý abych si určil co je správné a co ne.
Možná si řeknete, že deset, skoro už jedenáct, je málo, ale zdání klame.
Už od malička mi bylo vštěpováno, že jsem z nejčistějšího rodu a tak se musím umět chovat a taky, že se musím postarat sám o sebe.
A to jen proto že jsem Black.
Sirius Black.
Nenávidím to jméno.
Každý si ho hned spojuje s černou magií, čemuž jsem se nedivil, ale já jsem jiný.
Hluk z vedlejšího pokoje začínal ustávat.
Za chvíli někdo příjde a zavolá mě k večeři.
Vždycky to tak bývá.
A opravdu.
Do mého pokoje se otevřely dveře a v nich stála moje matka s rudým obličejem od řevu.
"Pojď k večeři," řekla znechuceně.
Tuhle práci totiž dělal náš skřítek, ale už několik dní ho nemůžeme najít.
Asi se bojí, protože neuposlechnout rozkaz pána je špatná věc.
Zvedl jsem se a vydal jsem se opatrně do jídelny, kde už byl otec i Regulus, můj mladší bratr.
Oba na mě hleděli s nenávistí a s pohrdáním.
Rychle jsem se posadil a dal jsem se do jídla.
Nechutnal jsem ho.
Jen jsem se snažil, abych mohl, co nejdříve odejít do svého pokoje, kde jsem měl jediné útočiště.
Následující týden se to ještě zhoršilo.
Věděli, že ani ne za půl roku jedu do Bradavic a oni by nepřežili, kdybych se nedostal do Zmijozelu, jako všichni z Blacků.
Už se ani tolik nehádali.
Místo toho věnovali energii k tomu, aby mě převychovali, jak tomu říkali.
Z počátku jsem si z toho dělal potají legraci, ale, jak ubíhal čas do odjezdu do školy, nároky začaly narůstat a já to přestal zvládat.
V noci jsem se často budil a nemohl strachem spát.
Věděl jsem, co mě čeká a to bylo o dost horší, než kdybych nic nevěděl.
Přál jsem si abych nebyl Black.
Abych byl docela normální kluk a mohl si hrát s ostatními.
Jednou takhle v noci, když jsem opět nemohl spát, uvažoval jsem, jaké by to bylo, kdybych měl jinou rodinu.
Je sice pravda, že jsem o tom uvažoval už dřív, ale dnes to bylo silnější.
Před očima se míhaly obrázky na kterých jsem s rodiči a jak chodíme na různé výlety a jak si spolu hrajeme.
Seděl jsem tam snad dvě hodiny, když jsem se rozhodl.
Uteču z domu a najdu si nějaké rodiče, kteří mě budou milovat a, kterým nebude záležet na tom jestli je někdo s čistou krví nebo ne.
V tichosti jsem si sbalil všechny věci, nebylo jich moc, a přistoupil jsem k oknu.
Ještě, že jsem kdysi dávno sebral jedno koště, která jsme měli v kumbále.
Naučit létat jsem se na něm musel sám, ale to nebyl problém.
Za pár nocí strávených venku jsem uměl létat docela dobře.
Lehce jsem otevřel okno a nasedl i s kufrem na koště.
Ještě jednou jsem se rozhlédl po pokoji, který byl vymalovaný zelenou a stříbrnou barvou, jak jinak, odrazil jsem se a vylétl do chladné noci.
Směr letu jsem poznal jen podle světelných bodů, které zářily tmou.
Několik hodin mě obklopovala jen samá tma a ticho.
Bylo však jiné než na místě odkud jsem právě utekl.
Tam byl tíživý a nesnesitelný.
Dokázal člověka dusit až jsem z toho málem zbláznil.
Tady kolem mě proudil svěží vítr, kterého jsem užíval každým nádechem a vůbec jsem neměl pomyšlení na přistání.
Ale chlad mě donutila názor změnit.
Namířil jsem koště dolů a klesal níž a níž, až jsem uviděl, kam vlastně přistávám.
Ocitl jsem se na malé zahrádce před rodinným domkem, který už na pohled vypadal, že v něm bydlí někdo, který by se nedal s mými rodiči srovnat.
Slezl jsem z koštětem a uvažoval, co dělat.
Byla ještě noc a v domě se nesvítilo.
Bál jsem se zaklepat a tak jsem udělal pár kroků, abych se pořádně rozhlédl, jestli někoho neuvidím.
Ale spatřil jsem jen starý dřevěný altánek.
Rozhodl jsem se okamžitě.
Vešel jsem do něj a posadil se na jednu z lavic.
Byla tvrdá, ale mě podivným způsobem uklidňovala a uspávala.
Byl jsem konečně od těch všech hádek a od černé magie.
Byl jsem šťastný i když jsem netušil, co bude dál a jestli tu budu moct zůstat.
Ale momentálně mi to bylo jedno.
Únava mě zmohla a já usnul.
Když jsem se probudil, vylekaně jsem se posadil.
Ležel jsem na nějaké posteli v nějakém pokoji.
Nikdo tu nebyl a já si začal uvědomovat, co se stalo včera.
Sekundu po tom jsem si uvědomil jestli náhodou nejsem zpátky doma, protože to tu vypadalo, jako u mě v pokoji.
Všude zlatá a červená barva a plakáty s mým oblíbeným famfrpálovým družstvem.
Jediné, co tu bylo jiné, byla ještě jedna postel, která byla proti té, na které jsem teď už seděl.
Pohled mi ujel oknem ven a já si všiml, že je pozdní dopoledne, protože slunce už dost pálilo.
Chtěl jsem se zvednout, ale ještě než jsem tak udělal, otevřely se dveře a v nich se objevil nějaký kluk, starý, tak jako já.
Černé vlasy mu neposlušně trčely do všech stran.
"Jé. Promiň," omluvil se, když si všiml, že jsem vzhůru a chtěl odejít.
"To nic. Kde to vlastně jsem?"
Sice to byla otázka, která mě zajímala nejméně, ale nechtěl jsem, aby ten kluk odešel.
"Jsi u nás doma," řekl jednoduše s jiskřičkami v očích.
Pak mu začalo škubat v koutcích a to už jsem nevydržel a oba jsme se rozesmáli.
"Jamesi," vběhla dovnitř žena a obořila se na chlapce.
"Mamy, my si jen povídáme," bránil se James a snažil se potlačit smích, což jsem se snažil i já.
Tenhle kluk, vlastně James, mě něčím zaujal.
Měl jsem dojem, že z nás můžou být dobří přátelé.
Ale to už si mě všimla Jamesova máma a přisedla si ke mě.
"Jak jsi se sem dostal? A jak se vlastně jmenuješ?" zeptala se laskavě.
Té druhé otázky jsem se děsil.
Tušil jsem, co bude po vyslovením jména následovat.
Oba mě odvrhnou a budu se muset vrátit zpátky.
"Přiletěl jsem na koštěti," řekl jsem tedy jednoduše a doufal jsem, že na jméno zapomenou, ale to jsem se pletl.
Tentokrát se zeptal James, který seděl na druhé posteli a pozoroval mě.
"Jsem Sirius Black," zašeptal jsem.
"Tak pojď, Siriusi, určitě máš hlad," řekla ta žena čímž mě vyrazila dech.
"Vy nevíte, kdo jsou Blackovi?" zeptal jsem se nevěřícně.
I Když jsem pochyboval, že by neznali.
Vždyť se o nás ve Denním věštci píše skoro pořád a mluví se o nás snad ještě víc.
Moje otázka směřovala Jamesově mámě, ale byl to James, který mi odpověděl.
"Nebudeme tě přeci soudit podle jména, nemyslíš?"
S úsměvem jsem šťastně přikývl.
Pak jsme se všichni tři vydali do jídelny.
Tam jsem se seznámil i s Jamesovým otcem.
Po jídle jsme spolu s Jamesem vyšli ven pře dům.
Teď ve dne byl snad ještě krásnější.
A jeho krásu ještě podtrhovaly rozkvetlé květiny, které tu, jako zázrakem rostly.
Povídali jsme si až do večera.
No, vlastně James povídal a já jsem tiše naslouchal jeho neuvěřitelným příhodám a hlavně lumpárnám, které už vyvedl.
V duchu jsem si pomyslel, že jestli se dáme například v Bradavicích dohromady, bude to dost dobrá zábava.
Druhý den si ke mně přisedla Jamesova matka.
James byl někde v domě a já byl na chvíli sám.
S úsměvem se na mě podívala a položila tu nejhorší otázku, kterou položit mohla.
"Ty jsi utekl z domu?
"To nebyl domov," ohradil jsem se.
"Nenávidím černou magii a ten dům je jí plný. Taky po mně chtěli, abych se choval k nečistokrevným lidem jinak než k těm čistokrevným."
Ona se na mě chápavě usmála a pak řekla to nejlepší, co mohla.
"Do začátku školního roku už zbývá už jen necelé dva měsíce. Myslím, že by jsi tu mohl zůstat a 1. září můžete nastoupit spolu s Jamesem do Bradavic."
Po těle se mi rozlil zvláštní pocit.
Našel jsem novou rodinu a to jsem nemusel hledat moc dlouho.
Zbylé dva měsíce jsme s Jamesem Potterem vyvedli spoustu průšvihů a žertíků, ale zdálo se, že paní Potterová je na to zvyklá, protože vždycky jen řekla, že ve škole nás to odnaučí což nebyla pravda, ale to jsem zjistil až později.
A co z mého příběhu plyne?
Že kdo hledá, najde.
I Kdyby to byl ten nejnemožnější sen, který by se zdál být neuskutečnitelný.
Já našel rodinu, kterou jsem sice na konci prvního ročníku musel opustit a vrátit se do temného sídla Blacků, ale o několik let jsem opět utekl a přestěhoval se k Potterovým na dalších několik let dokud... ale to je zase jiný příběh.
KRITIKA:
Abigail:
Velice hezký a poutavý příběh, velice mě zaujal.Pozor na chybky. Jinak je to hezky podané. Líbilo se mi, že se James a Sirius potkali už před školou. A hezky si se poprala s tématem. Protože ač je tam James a Sirius, tak je to před studiem Pobertů. Jen se mi nelíbilo, že to bylo takové moc uspěchané.
Konečný ortel: Ne
Andy:
Ty hrubky byly otřesný!!! Sice to byl originální nápad, ale to podání... že se James Siri setkali už před začátkem školy, se mi opravdu líbilo. Nezvyklá pro mě byla naivita hlavní postavy, ale myšlení jedenáctiletého dítěte to vystihlo přesně. Bohužel pro mě tady ten pravopis byl rozhodující. Fakt horor. Ale gramatika se dá doučit;) takže se určitě nenech odradit.
Konečný ortel: NE
Enny:
Potěšil mě originální nápad a pojetí tématu. To, že Sirius utekl už před školou a setkal se s Jamiem. Ale zklamal mě počet chyb - čárky, překlepy, shoda podmětu s přísudkem... Kazí to dojem povídky.
Konečný ortel: Ne
Essylt:
Nemyslím si, že by každá věta potřebovala svůj vlastní řádek. Existují i odstavce... A pak jsou tu čárky na místech, kde by být neměly a chybí tam, kde by být měly.
Konečný ortel: Ne
Idril:
+
-
Konečný ortel:
CELKOVÝ ORTEL: NE!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arieva Arieva | 26. června 2008 v 17:52 | Reagovat

nenech se tím zdeptat, bylo to super :)

2 Blytonka Blytonka | 1. září 2008 v 12:11 | Reagovat

Jo, konečně jsem si to přečetla a líbí se mi to. Já už po tolika povídkách plných hrubek nějaké chyby ani nevnímám... =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama